Z historie...
Litoměřice byly již od středověku důležitým regionálním centrem, jehož význam ovlivňovala v počátcích dějin města zejména poloha na řece Labi, která byla stěžejní pro obchod. V dalších staletích pak umístění Litoměřic na pomyslné přímce mezi Drážďanami a Prahou vedlo k tomu, že Litoměřice zaujímaly významné místo v prostoru severozápadních Čech i na poli kulturním a to i díky tomu, že do českého hlavního města to je z Litoměřic jen o něco málo blíž, než do metropole Saska. Litoměřice tak byly pomyslným tyglíkem, ve kterém se mísil kulturní vliv německý i český. Toto vzájemné kulturní potýkání pak ve svém výsledku často vedlo ke snaze o dosahování stále vyšších met a obohacování kulturního prostředí města. Jedním z těchto případů je i divadelnictví, jehož mnohosetletou přítomnost v Litoměřicích připomíná dodnes stojící, byť upravená, budova městského divadla, která se svými 200 lety existence patří k jedněm z nejstarších do dnešních dnů stojících kamenných divadelních budov v Čechách.
PhDr. Filip Hrbek, Katedra historie, FF UJEP
Počátky divadelnictví lze v Litoměřicích hledat již období kolem roku 1549, kdy byla městská utrakvistická škola sídlící v dnešní Jezuitské ulici povýšena na ústav vyššího typu – kolej, ve které její žáci hráli první divadelní představení v Litoměřicích. Zaznamenáno bylo například uvedení hry Vzkříšení Páně, kterou se svými žáky nastudoval rektor Andreas Lucianus. Dalším důležitým zaznamenaným litoměřickým představením bylo provedení „krásné dramatické scény“ při příležitosti slavnostní intronizace prvního litoměřického biskupa Maxmiliána Rudolfa Šlejnice, kterou sehrály před domem litoměřického královského rychtáře Šimona Petra Aulíka z Třebenic jezuité a jejich žáci dne 25. května 1656.
Jezuité začali budovat svou kolej v Litoměřicích po roce 1654, její součástí bylo i dobře technicky vybavené divadlo. Roku 1787 v budově mezitím již zrušeného řádu odehrála několik českých a německých her Společnost Vincence Karla Antonga, jejíž majitel se zde v roce 1789 neúspěšně pokusil založit stálou scénu. Prostor jezuitského divadla byl v roce 1821 zrušen a přestavěn, provizorně se toho času hrálo v renesančním domě U Zlatého bažanta. Záhy, v roce 1822, byla na místě hospodářské budovy v zadní části parcely Králova hrádku (dnešní č.p. 12) vybudována klasicistní budova nového divadla podle návrhu litoměřického stavitele Josefa Gaubeho. Ten svými klasicistními realizacemi nemálo ovlivnil podobu Litoměřic, například na hlavním Mírovém náměstí vzniklo podle jeho návrhu hned několik domů s monumentalizujícím průčelím. První práce na nové budově divadla mohly začít díky půjčce 1 200 zlatých, kterou město získalo od prvního litoměřického krajského komisaře Františka Serafínského z Menschegen. Půjčka byla postupně hrazena z výtěžků divadelních představení a pokryta byla již koncem roku 1835. Slavnostní otevření divadla se ovšem konalo už 18. prosince 1822. V roce 1836 probíhaly v divadle první úpravy. Došlo k vylepšení lóží, kterých v té době bylo šest a byly odděleny pouze ohoblovanými prkny – následně k nim v roce 1842 přibyly další čtyři. Franz Tichy, který byl ředitelem divadla v letech 1906–1910, prosadil některé bezpečnostní investice, například železnou oponu a nouzové východy z lóží a orchestřiště do tehdejší Gebhardovy uličky (dnešní Máchovy schody).
V roce 1913 se Spolek pro podporu města Litoměřic pokusil dát podnět ke stavbě nové budovy divadla, jeho záměr však přerušila první světová válka. Myšlenka se vynořila znovu až v roce 1921, kdy ji převzal do programu Německý divadelní spolek. Místo toho se ale představitelé města rozhodli v roce 1923 podpořit neodkladné úpravy divadla stávajícího. Šlo zejména o rozšíření budovy směrem do Gebhardovy uličky. V exteriéru stavby tak byl vyplněn prostor mezi severozápadním rizalitem a předstupující západní částí východního křídla budovy. Nový podélný trakt, přiléhající k západnímu průčelí divadla, částečně plnil úlohu příručního skladu a zčásti sloužil i jako chodba pro návštěvníky divadla, kteří obsazovali místa k stání v zadní části hlediště. Hlavní vstup do divadla byl v té době veden severním rizalitem budovy ze zmíněné Gebhardovy uličky. Do hlediště, které tehdy mělo kapacitu 500 míst, se vstupovalo vchodem mezi rameny hlavního schodiště na balkón a galerii. Od roku 1929 vedl hlavní vstup do divadla přes nově vzniklý přízemní přístavek v přilehlém dvoře.
V roce 1932 začala většinově německému městskému divadlu konkurovat nově postavená česká scéna v sále Národního domu, která podle místního českého tisku daleko více vyhovovala potřebám moderního divadelnictví. To vyvolalo u litoměřického německého obyvatelstva zájem o vylepšení stávající zastaralé divadelní budovy. Představitelé města zřejmě o rekonstrukci stávajícího německého divadla skutečně uvažovali, jak dokládají i dochované nerealizované plány vytvořené v roce 1936. Podle poněkud těžkopádně modernistického návrhu pražských německých architektů Bally a Epsteina mělo dojít především k rozšíření a zvýšení stávající budovy, například celý jižní přístavek divadla měl sloužit jako nové zadní jeviště. Další úsilí o obnovu divadla přerušila druhá světová válka, i když i během ní byly provedeny některé úpravy, například se podařilo divadlo dokonale osvětlit. V roce 1945 utrpěla stavba leteckým náletem – ve čtyřech místnostech se propadly stropy a poškozeno bylo též jevištní zařízení.
V roce 1949 mělo divadelní hlediště kapacitu 310 míst, místa k stání v té době již pravděpodobně neexistovala. Až v roce 1951 proběhly v budově neodkladné opravy požární bezpečnosti a elektroinstalace, ale potom už žádné investice nepřicházely. Situace vyvrcholila roku 1969, kdy bylo divadlo v důsledku havarijního stavu uzavřeno. Následně zadalo městské zastupitelstvo projekt rekonstrukce divadla Státnímu ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), ten však zůstal kvůli velkým finančním nákladům nerealizován. Podobně skončil i následující projekt společnosti Transfera a divadlo nadále chátralo. V roce 1979 se zřítila severní stěna jeho jižního do městských hradeb zasahujícího křídla, a v důsledku toho byl znovu vypracován nový projekt, zhotovený tentokrát podnikem Divadelní služba. Na skutečnou obnovu však budova čekala ještě dalších deset let.
K rekonstrukci divadla se přistoupilo až v roce 1989 a dokončena byla v roce 1991. I když divadlo nebylo ve své základní hmotě porušeno, došlo k zásadním úpravám ve dvorní části, kde byl zbourán přízemní vstupní přístavek. Nahradilo ho obdélné zádveří, jímž se dnes vstupuje do divadla přes východní křídlo budovy. K východní stěně budovy byla přistavěna nová patrová obdélná část puristického vzhledu, jejíž snížené přízemí slouží jako hlavní vstupní vestibul do přilehlého jeviště. Původní střešní krov byl nahrazen novým, a tak zmizela též původní provazištní vížka se sedlovou stříškou. Parter jeviště byl kvůli lepší viditelnosti vyspádován, takže jeho dolní úroveň je dnes pod úrovní přízemí. Balkón a galerie byly nahrazeny novými konstrukcemi, sledujícími v zásadě původní tvar (s výjimkou konvex-konkávního prohnutí ve středu zadní části a podoby parapetů). Zmizelo orchestřiště a lóže v přízemí, které k němu přiléhaly. Projektanti rovněž zcela nově pojali dekorativní štukovou výzdobu hlediště. Divadlo bylo znovuotevřeno 18. prosince 1991, v den 169. výročí prvního představení, hrou Květy Legátové Pro každého nebe.
Název Městské divadlo nesla budova od svého prvního otevření až do roku 1945, kdy převzala název divadelního sálu litoměřického Národního domu. Od té doby se jmenuje Divadlo Karla Hynka Máchy.
Mgr. Ludmila Hůrková, Ph.D., Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i. – Oddělení uměleckohistorické topografie, text vychází z databáze https://www.theatre-architecture.eu/.